Jak napsat popis slohové práce, který zaujme každého učitele

Co je slohová práce a její účel

Slohová práce představuje písemný projev, ve kterém autor vyjadřuje své myšlenky, pocity a pozorování strukturovaným a kultivovaným způsobem. Jedná se o komplexní útvar, který kombinuje jazykové dovednosti, kreativitu a schopnost logicky uspořádat text. Základním účelem slohové práce je rozvíjet komunikační schopnosti studenta a jeho dovednost přesně a srozumitelně formulovat své myšlenky.

V rámci vzdělávacího procesu slohová práce slouží jako nástroj pro zdokonalování písemného projevu a osvojování různých stylů psaní. Studenti se učí pracovat s jazykem na vyšší úrovni, využívat bohatou slovní zásobu a správně aplikovat gramatická pravidla. Prostřednictvím slohových prací se také rozvíjí schopnost argumentace, popisování, vyprávění a další důležité komunikační dovednosti.

Slohová práce má několik zásadních funkcí ve vzdělávacím procesu. Především učí studenty systematicky přemýšlet a organizovat své myšlenky do souvislého celku. Během psaní slohové práce se student učí pracovat s osnovou, členit text do odstavců a vytvářet plynulé přechody mezi jednotlivými částmi textu. Tato dovednost je neocenitelná nejen ve školním prostředí, ale i v budoucím profesním životě.

Důležitým aspektem slohové práce je také její schopnost rozvíjet tvůrčí myšlení a fantazii. Při psaní různých slohových útvarů, jako jsou například vypravování nebo úvaha, musí student zapojit svou představivost a kreativně pracovat s jazykem. Současně se učí vyjadřovat své názory, postoje a emoce kultivovaným způsobem, což přispívá k rozvoji jeho osobnosti a emoční inteligence.

V současné době, kdy je písemná komunikace stále důležitější součástí našeho života, nabývá význam slohové práce na důležitosti. Schopnost jasně a přesvědčivě formulovat myšlenky v písemné podobě je klíčová pro úspěch v mnoha profesích. Slohová práce tak připravuje studenty na reálné situace, se kterými se budou setkávat v pracovním i osobním životě.

Slohová práce také rozvíjí kritické myšlení a schopnost analýzy. Při psaní úvahy nebo argumentačního textu se student učí hodnotit různé aspekty problému, formulovat vlastní stanoviska a podpořit je relevantními argumenty. Tato dovednost je v dnešní době informační přesycenosti mimořádně cenná, protože pomáhá rozlišovat podstatné informace od nepodstatných a formulovat vlastní názory založené na kritickém zhodnocení faktů.

Neméně důležitou funkcí slohové práce je rozvoj jazykového citu a stylistických dovedností. Studenti se učí používat různé jazykové prostředky, volit vhodná slova a formulace podle typu textu a jeho účelu. Osvojují si také pravidla různých slohových postupů a útvarů, což jim umožňuje efektivně komunikovat v různých situacích a kontextech.

Základní druhy slohových prací

Slohové práce představují důležitou součást českého jazyka a literatury, přičemž jejich základní druhy se vzájemně liší svým charakterem a účelem. Mezi nejčastější slohové útvary patří popis, vyprávění, úvaha, charakteristika, líčení a výklad. Popis jako slohový útvar se zaměřuje na zachycení vzhledu, vlastností a detailů popisovaného objektu nebo jevu. Při tvorbě popisu je důležité dodržovat určitý systém a logickou posloupnost, obvykle postupujeme od celku k detailům nebo naopak.

Popis můžeme rozdělit na několik specifických druhů. Statický popis se zabývá nehybnými předměty, jako jsou budovy, krajina nebo umělecká díla. Dynamický popis zachycuje děje a procesy, například pracovní postupy nebo sportovní aktivity. Odborný popis využívá specializovanou terminologii a je charakteristický pro vědecké texty. Subjektivně zabarvený popis obsahuje osobní dojmy a pocity autora.

Vyprávění představuje další významný slohový útvar, který se vyznačuje časovou posloupností a dějovou linií. Obsahuje obvykle úvod, zápletku, vyvrcholení a závěr. Charakteristika se zaměřuje na popis osoby, její vzhled, povahové rysy, zájmy a způsob života. Může být přímá, kdy přímo pojmenováváme vlastnosti, nebo nepřímá, kdy vlastnosti vyplývají z jednání osoby.

Líčení je osobitý druh popisu, který klade důraz na umělecké vyjádření a citové zabarvení. Autor v něm využívá básnické prostředky a snaží se vyvolat u čtenáře určitou náladu nebo emoce. Úvaha představuje složitější slohový útvar, ve kterém autor prezentuje své myšlenky, názory a postoje k určitému tématu. Vyžaduje logické uvažování a schopnost argumentace.

Výklad se zaměřuje na objektivní vysvětlení určitého jevu nebo problému. Využívá odbornou terminologii a musí být věcně správný a srozumitelný. Důležitou roli hraje také kompozice slohové práce, která by měla obsahovat úvod, stať a závěr. V úvodu seznamujeme čtenáře s tématem, ve stati rozvíjíme hlavní myšlenky a v závěru shrnujeme nejdůležitější poznatky.

Při tvorbě slohových prací je nezbytné dbát na správnou stylizaci, výběr jazykových prostředků a dodržování pravopisných pravidel. Každý slohový útvar má své specifické znaky a požadavky, které je třeba respektovat. Autor by měl také přihlížet k adresátovi textu a přizpůsobit mu formu i obsah sdělení. V současné době se klade důraz na kreativitu a originalitu při zachování základních pravidel jednotlivých slohových útvarů.

Struktura popisu a jeho části

Popis jako slohový útvar má svou charakteristickou strukturu, která pomáhá čtenáři vytvořit si jasnou představu o popisovaném objektu, osobě či ději. Základním stavebním kamenem každého popisu je úvod, stať a závěr, přičemž každá z těchto částí plní specifickou funkci v celkovém vyznění textu.

V úvodní části seznamujeme čtenáře s popisovaným objektem nebo osobou. Představujeme zde základní charakteristiku a vytváříme první dojem. Úvod by měl být stručný, ale výstižný, aby zaujal čtenářovu pozornost a navodil správnou atmosféru pro další čtení. Je důležité hned na začátku jasně definovat, co budeme popisovat a z jakého úhlu pohledu k popisu přistupujeme.

Stať tvoří nejobsáhlejší část popisu a obsahuje detailní charakteristiku popisovaného předmětu či osoby. Postupujeme systematicky a logicky, obvykle od celku k částem nebo od nejvýraznějších rysů k detailům. Při popisu předmětu začínáme většinou jeho celkovým vzhledem, velikostí, tvarem a barvou. Následně se zaměřujeme na jednotlivé části, jejich vzájemné vztahy a funkce. U popisu osoby postupujeme obdobně - od celkového vzhledu přes fyzické rysy až k povahovým vlastnostem a charakteristickému chování.

V této hlavní části je klíčové dodržovat určitý řád a systematičnost. Neskáčeme chaoticky od jednoho prvku k druhému, ale držíme se logické posloupnosti. Například při popisu místnosti postupujeme po směru hodinových ručiček nebo od vstupních dveří přes jednotlivé stěny až k protilehlé straně. Při popisu pracovního postupu dodržujeme chronologickou posloupnost jednotlivých kroků.

Důležitým aspektem popisu je také volba vhodných jazykových prostředků. Využíváme bohatou slovní zásobu, především přídavná jména a příslovce, které pomohou vystihnout specifické vlastnosti popisovaného objektu. Vyhýbáme se však přílišnému používání stejných slov a snažíme se o pestrost vyjadřování. Pro oživení textu můžeme využít přirovnání, metafory a další obrazná pojmenování, která pomohou čtenáři lépe si představit popisovanou skutečnost.

Závěrečná část popisu by měla obsahovat celkové shrnutí nebo hodnocení. Můžeme zde vyjádřit svůj osobní vztah k popisovanému objektu nebo zdůraznit jeho nejvýznamnější charakteristiky. Závěr by měl být stručný, ale výstižný, a měl by text vhodně uzavřít, aby působil celistvým dojmem.

Při tvorbě popisu je také důležité zohlednit jeho účel a cílového čtenáře. Jinak budeme postupovat při odborném popisu určeném pro specialisty v daném oboru, jinak při uměleckém popisu v beletrii a jinak při popisu určeném pro běžného čtenáře. Tomu přizpůsobujeme nejen rozsah a hloubku detailů, ale i použitou terminologii a celkový styl vyjadřování.

Jazykové prostředky v popisu

V popisu jako slohovém útvaru se setkáváme s charakteristickými jazykovými prostředky, které pomáhají vytvořit přesný a živý obraz popisované skutečnosti. Základním stavebním kamenem popisu jsou především podstatná jména a přídavná jména, která umožňují detailně zachytit vlastnosti, vzhled a charakteristiky popisovaných objektů, osob či jevů.

Při tvorbě popisu využíváme bohatou slovní zásobu, zejména přesná pojmenování a odborné termíny, které zajišťují jednoznačnost a srozumitelnost textu. V odborném popisu se častěji vyskytují termíny z příslušného oboru, zatímco v uměleckém popisu převládají obrazná pojmenování, přirovnání a metafory, které text oživují a činí jej působivějším.

Slovesa v popisu často vyjadřují statické stavy nebo trvalé vlastnosti, například nachází se, rozkládá se, tyčí se. Dynamické slovesné tvary se objevují především v popisu děje nebo pracovního postupu. Důležitou roli hrají také příslovce místa a způsobu, které upřesňují prostorové vztahy a způsob existence popisovaných jevů.

V syntaktické rovině se v popisu často setkáváme s několikanásobnými větnými členy, především s přívlastky, které umožňují detailnější charakteristiku popisovaného objektu. Věty bývají zpravidla delší a obsahují množství přívlastků, které rozvíjejí podstatná jména. Časté jsou také vedlejší věty přívlastkové a příslovečné místní.

Pro zachování přehlednosti textu je důležité logické uspořádání informací. Postupujeme obvykle od celku k částem, od nejvýraznějších rysů k detailům, nebo podle prostorového uspořádání (zleva doprava, shora dolů, zvenku dovnitř). V popisu pracovního postupu dodržujeme časovou posloupnost jednotlivých kroků.

Významnou roli hrají také prostředky textové návaznosti, jako jsou odkazy, ukazovací zájmena a příslovce místa. Tyto prostředky pomáhají udržet souvislost textu a orientaci čtenáře v popisovaném objektu nebo prostoru. V uměleckém popisu se často využívají také prostředky aktualizace - neobvyklá přirovnání, personifikace či originální epiteta, které text ozvláštňují a činí jej zajímavějším.

Při volbě jazykových prostředků musíme vždy zohlednit funkční styl a účel popisu. Zatímco v odborném popisu převládá přesnost a jednoznačnost vyjadřování, v uměleckém popisu je důležitá také estetická funkce a působení na čtenářovy emoce. V administrativním popisu se setkáváme s ustálenými formulacemi a standardizovanými jazykovými prostředky, které zajišťují jednotnost a srozumitelnost dokumentů.

Volba vhodného tématu pro popis

Při psaní popisného slohového útvaru je naprosto zásadní správně zvolit téma, které budeme popisovat. Tato volba významně ovlivní kvalitu celé práce a také naši schopnost text smysluplně strukturovat. Nejdůležitějším kritériem je, že by téma mělo být nám dobře známé a blízké. Není vhodné popisovat něco, s čím máme pouze povrchní zkušenost, protože pak náš popis nebude působit autenticky a přesvědčivě.

Ideální je vybrat si předmět, místo nebo osobu, kterou důvěrně známe a máme k ní osobní vztah. Pokud například popisujeme svůj pokoj, můžeme se opřít o detailní znalost každého koutu a předmětu v něm. Podobně při popisu osoby je vhodnější zvolit někoho z rodiny nebo blízkých přátel než třeba známou osobnost, kterou známe jen z médií. Při popisu pracovního postupu bychom měli volit činnost, kterou sami ovládáme a pravidelně vykonáváme.

Dalším důležitým aspektem je přiměřená náročnost zvoleného tématu. Příliš jednoduché téma neposkytne dostatek prostoru pro rozvinutí myšlenek a detailní popis, zatímco příliš složité téma může vést k povrchnosti a nepřesnostem. Například popis jednoduchého předmětu jako je tužka může být problematický z hlediska rozsahu, naopak popis celého města by mohl být příliš komplexní a těžko uchopitelný.

Při výběru tématu musíme také myslet na cílového čtenáře. Popis by měl být srozumitelný a zajímavý pro předpokládané publikum. Pokud píšeme pro spolužáky, můžeme použít jim blízký jazyk a odkazy na společné zkušenosti. Při psaní formálnějšího popisu pro učitele nebo širší veřejnost volíme odpovídající jazykové prostředky a úroveň odbornosti.

Důležitá je také originalita a zajímavost zvoleného tématu. Místo obvyklých a často zpracovávaných témat je lepší hledat něco osobitého a neotřelého. Namísto popisu běžného domácího mazlíčka můžeme například popsat exotické zvíře, které jsme viděli v zoo, nebo místo klasického popisu pokoje se zaměřit na neobvyklý architektonický prvek našeho domova.

Při volbě tématu bychom měli zvážit i množství dostupných informací a detailů, které můžeme do popisu zahrnout. Téma by mělo poskytovat dostatek materiálu pro vytvoření uceleného a bohatého textu. Je vhodné si předem udělat myšlenkovou mapu nebo seznam hlavních bodů, abychom si ověřili, že o tématu máme dostatek co říci. Například při popisu historické budovy bychom měli mít k dispozici informace o její historii, architektuře, současném využití a zajímavých detailech.

V neposlední řadě je třeba myslet na to, že zvolené téma by mělo umožňovat logické členění textu a postupný přechod od celku k detailům nebo naopak. Téma by mělo být dostatečně konkrétní, aby umožňovalo vytvoření jasné struktury popisu, ale zároveň dostatečně bohaté na detaily a charakteristické znaky.

Časté chyby při psaní popisu

Při psaní popisu se studenti často dopouštějí několika základních chyb, kterým je třeba se vyvarovat. Nejčastějším problémem je chaotické uspořádání textu, kdy autor přeskakuje mezi různými částmi popisovaného objektu bez logické návaznosti. Je důležité si předem promyslet strukturu popisu a postupovat systematicky, například od celku k detailům nebo zleva doprava.

Další významnou chybou je přílišná stručnost a nedostatečný detail. Mnoho studentů se spokojí s povrchním popisem, který nezachycuje charakteristické znaky popisovaného předmětu nebo osoby. Popis by měl být natolik podrobný, aby si čtenář dokázal představit popisovaný objekt i bez jeho přítomnosti. Zároveň je třeba se vyhnout přílišnému zabíhání do nepodstatných detailů, které odvádějí pozornost od hlavního tématu.

Významným nedostatkem bývá také jednotvárnost použitých jazykových prostředků. Studenti často opakují stále stejná slovesa (je, má, nachází se) a přídavná jména, což činí text monotónním a nezajímavým. Je vhodné využívat pestrou škálu synonym a různých jazykových prostředků, které text oživí a učiní ho čtivějším. Důležité je také správné používání odborných termínů, pokud popisujeme technické zařízení nebo specifický předmět.

Častou chybou je také nedostatečné využití smyslových vjemů v popisu. Kvalitní popis by měl zahrnovat nejen vizuální stránku, ale také zvuky, vůně, texturu povrchu a případně i chuť, pokud je to relevantní. Tím dosáhneme plastičtějšího a živějšího popisu, který působí na čtenářovu představivost komplexněji.

Problematické bývá také míchání popisu s vyprávěním. Někteří studenti nedokáží udržet čistě popisný charakter textu a sklouzávají k vyprávění příběhu nebo události spojené s popisovaným objektem. Ačkoli může být vhodné zasadit popis do určitého kontextu, nemělo by to převážit nad samotným popisem.

Další běžnou chybou je nepřiměřené používání citově zabarvených výrazů a subjektivních hodnocení. Zatímco u uměleckého popisu je určitá míra subjektivity přípustná, u odborného popisu by měl autor zachovat objektivitu a věcnost. Je třeba se vyvarovat přehnaného používání zdrobnělin, hanlivých výrazů nebo příliš emotivních přídavných jmen.

Nedostatečná pozornost bývá věnována také kompozici textu. Úvod by měl jasně představit popisovaný objekt, hlavní část by měla systematicky postupovat podle zvoleného principu a závěr by měl text vhodně uzavřít, případně shrnout celkový dojem. Mnoho studentů však píše text bez jasné struktury, což vede k nesrozumitelnosti a chaotičnosti popisu.

Příprava před psaním popisu

Před samotným psaním popisu je nezbytné věnovat dostatečnou pozornost přípravné fázi, která významně ovlivní kvalitu výsledného textu. Základem úspěšného popisu je důkladné pozorování popisovaného objektu či jevu. Nejprve si musíme uvědomit, co přesně chceme popsat a jaký je náš záměr. Při přípravě je důležité si předmět popisu důkladně prohlédnout ze všech stran a zaznamenat si všechny podstatné detaily.

Velmi užitečné je vytvořit si poznámky nebo myšlenkovou mapu, do které si zaznamenáme všechny charakteristické znaky, vlastnosti a prvky, které chceme v popisu zmínit. Tyto poznámky nám později pomohou udržet logickou strukturu textu a nezapomenout na důležité detaily. Při přípravě bychom měli také zvážit, pro koho je popis určen a podle toho zvolit vhodnou slovní zásobu a styl vyjadřování.

Důležitou součástí přípravy je také promyšlení postupu popisu. Většinou postupujeme od celku k částem, od nejvýraznějších rysů k detailům, nebo podle prostorového uspořádání (shora dolů, zleva doprava, zvenku dovnitř). U dynamického popisu, například pracovního postupu, je třeba dodržovat časovou posloupnost jednotlivých kroků.

Při přípravě je také vhodné si předem připravit dostatečnou zásobu vhodných přídavných jmen a sloves, které nám pomohou předmět popisu co nejpřesněji charakterizovat. Vyvarujeme se přitom používání obecných a neurčitých výrazů, které text ochuzují a činí ho méně zajímavým. Místo toho se snažíme najít výstižná a konkrétní slova, která pomohou čtenáři vytvořit si jasnou představu o popisovaném objektu.

V rámci přípravy je také důležité promyslet si úvod a závěr popisu. Úvod by měl čtenáře zaujmout a představit popisovaný předmět či jev, zatímco závěr by měl text vhodně uzavřít a případně shrnout celkový dojem. Při přípravě nezapomínáme ani na to, že dobrý popis by měl působit živě a plasticky, proto si poznamenáme i zajímavé detaily, které text oživí.

Součástí přípravy může být také shromáždění potřebných informací z různých zdrojů, zejména pokud popisujeme něco, co není přímo před námi. V takovém případě je důležité si ověřit správnost informací a jejich relevanci pro náš popis. Při přípravě si také ujasníme, zda budeme používat odborné termíny, a pokud ano, měli bychom si být jisti jejich správným významem a použitím.

Kvalitní příprava nám ušetří čas při samotném psaní a pomůže vytvořit souvislý, logicky strukturovaný a zajímavý text. Proto je důležité této fázi věnovat dostatek času a pozornosti.

Praktické tipy pro úspěšný popis

Při tvorbě popisu je naprosto zásadní dodržovat několik základních principů, které vám pomohou vytvořit kvalitní slohovou práci. Nejdůležitějším prvkem je systematický postup od celku k detailům. Začněte vždy celkovým pohledem na popisovaný objekt nebo osobu a postupně přecházejte k jednotlivým částem. Například při popisu budovy nejprve představte její celkový vzhled, velikost a umístění, teprve poté se věnujte jednotlivým částem jako jsou okna, dveře či střecha.

Používejte bohatou slovní zásobu a vyhýbejte se opakování stejných slov. Místo prostého je využívejte významově zabarvená slovesa jako tyčí se, rozprostírá se nebo působí. Přídavná jména jsou vaším nejlepším pomocníkem - díky nim dokážete vystihnout přesné vlastnosti popisovaného objektu. Nezapomeňte na využití různých smyslových vjemů, nejen vizuálních, ale i zvukových, čichových či hmatových charakteristik.

Velmi důležitým aspektem je logická návaznost jednotlivých částí popisu. Postupujte podle jasného plánu - například zleva doprava, zezdola nahoru nebo od nejvýraznějších prvků k méně nápadným. Tento systematický přístup pomůže čtenáři vytvořit si v mysli jasnou představu popisovaného objektu. Vyvarujte se chaotického přeskakování mezi různými částmi nebo vlastnostmi.

Pro živý a poutavý popis je klíčové využívání obrazných pojmenování. Metafory, přirovnání a personifikace dokáží text oživit a učinit jej zajímavějším. Například místo vysoký strom můžete napsat strom tyčící se jako strážce nad okolní krajinou. Nezapomínejte však na míru - přílišné používání obrazných pojmenování může text zatížit a učinit jej nepřehledným.

Důležitou součástí popisu je také zachycení atmosféry a celkového dojmu. Pokud popisujete například interiér místnosti, nezaměřujte se pouze na výčet nábytku a jeho umístění, ale snažte se vystihnout i celkovou atmosféru prostoru - zda působí útulně, formálně, moderně či staromódně. Subjektivní pocity a dojmy mohou popis výrazně obohatit, ale měly by být vhodně začleněny do objektivního popisu.

Při tvorbě popisu je také důležité správně pracovat s prostorem a perspektivou. Čtenář by měl mít jasnou představu o prostorovém uspořádání popisovaných objektů. Používejte přesná určení místa pomocí předložek a příslovcí místa. Vyhněte se nejasným formulacím jako někde nebo poblíž - buďte konkrétní a přesní.

V závěru popisu je vhodné shrnout celkový dojem a případně zdůraznit nejvýraznější charakteristiky popisovaného objektu. Tento závěr by měl přirozeně vyplynout z předchozího textu a pomoci čtenáři utvořit si komplexní představu o popisovaném objektu nebo osobě.

Psaní slohové práce je jako malování obrazu slovy. Každé slovo je tahem štětce, který vytváří živý obraz v mysli čtenáře.

Květoslav Hruška

Hodnocení a kritéria správného popisu

Při hodnocení popisu jako slohové práce je třeba brát v úvahu několik zásadních kritérií, která určují jeho kvalitu a účinnost. Základním předpokladem správného popisu je jeho přehlednost a systematičnost. Text musí být logicky uspořádán tak, aby čtenář mohl snadno sledovat popisovaný objekt nebo děj od začátku do konce. Důležitým aspektem je postupovat od celku k detailům, případně od nejvýraznějších rysů k méně významným.

Správný popis by měl být především objektivní a věcně přesný. Autor by měl používat konkrétní a jednoznačné výrazy, vyvarovat se nejasností a dvojznačností. V případě odborného popisu je nezbytné používat odpovídající terminologii, zatímco u uměleckého popisu je prostor pro obrazná vyjádření a stylistické prostředky, které text oživují a činí jej zajímavějším.

Významným kritériem hodnocení je také bohatost a přiměřenost slovní zásoby. Text by neměl obsahovat zbytečná opakování stejných slov, ale měl by využívat synonyma a různorodé jazykové prostředky. Důležitá je také práce s přídavnými jmény, která pomáhají vytvořit přesnou představu o popisovaném objektu. Autor by měl volit výstižné přívlastky, které skutečně přispívají k lepšímu pochopení popisované skutečnosti.

V rámci hodnocení se posuzuje i struktura textu a jeho členění do odstavců. Každý odstavec by měl obsahovat logicky související informace a plynule navazovat na předchozí text. Správný popis musí mít jasný úvod, který představí popisovaný objekt, hlavní část s detailním popisem a závěr, který může obsahovat celkové shrnutí nebo hodnocení.

Neméně důležitým kritériem je gramatická a stylistická správnost textu. Hodnotí se pravopisná úroveň, správné používání interpunkce a větná stavba. Text by měl být srozumitelný a čtivý, bez komplikovaných a nepřehledných souvětí. Zvláštní pozornost je třeba věnovat používání správných spojovacích výrazů a přechodů mezi jednotlivými částmi popisu.

U uměleckého popisu se hodnotí také originalita a tvůrčí přístup autora. Oceňuje se schopnost vystihnout atmosféru, náladu a osobitý pohled na popisovanou skutečnost. Autor může využívat různé umělecké prostředky jako metafory, přirovnání nebo personifikace, musí však dbát na jejich přiměřenost a funkčnost v textu.

Při hodnocení se bere v úvahu i účel popisu a jeho adresát. Jiná kritéria budou uplatňována u popisu určeného pro odbornou veřejnost a jiná u popisu pro běžné čtenáře. Text musí odpovídat zvolenému stylu a být přizpůsoben předpokládanému čtenáři, jeho znalostem a potřebám.

Rozdíl mezi subjektivním a objektivním popisem

Při psaní popisu se setkáváme se dvěma základními přístupy - subjektivním a objektivním popisem. Objektivní popis se vyznačuje věcností, přesností a nezaujatostí. Autor se snaží zachytit skutečnost tak, jak ji lze pozorovat, bez osobních dojmů a emocí. Používá neutrální jazyk, odborné termíny a přesná označení. Tento typ popisu najdeme například v encyklopediích, vědeckých pracích nebo technických dokumentacích. Věty jsou zpravidla jednoduché, spisovné a obsahují faktické informace.

Naproti tomu subjektivní popis je založen na osobním vnímání a prožívání popisované skutečnosti. Autor do něj vkládá své pocity, dojmy, nálady a hodnocení. Využívá bohatší jazyk, obrazná pojmenování, přirovnání a metafory. Text je často emocionálně zabarvený a může obsahovat i básnické prvky. Subjektivní popis se častěji objevuje v umělecké literatuře, cestopisech nebo osobních denících.

Při tvorbě subjektivního popisu autor často využívá personifikaci, kdy neživým věcem přisuzuje lidské vlastnosti. Například strom není jen vysoký a košatý, ale může být majestátní strážce zahrady nebo unavený velikán s větvemi klonícími se k zemi. Subjektivní popis také často pracuje s různými smyslovými vjemy - nejen s vizuálními, ale i se zvukovými, čichovými nebo hmatovými.

V praxi se můžeme setkat i s kombinací obou přístupů. Záleží především na účelu popisu a cílové skupině čtenářů. Například při popisu historické budovy můžeme začít objektivními fakty o době vzniku a architektonickém stylu, ale následně přejít k subjektivnímu líčení atmosféry a dojmů, které v nás budova vyvolává.

Důležitým rozdílem je také volba jazykových prostředků. Zatímco objektivní popis využívá především podstatná jména a přídavná jména určující velikost, barvu nebo tvar, subjektivní popis pracuje více se slovesy a přídavnými jmény vyjadřujícími vlastnosti a hodnocení. V subjektivním popisu se také častěji objevují citoslovce, částice a různé stylistické figury.

Pro školní slohové práce je důležité umět rozlišovat mezi těmito dvěma typy popisu a vhodně je používat podle zadání. Zatímco při popisu pracovního postupu nebo technického zařízení je vhodnější objektivní přístup, při popisu krajiny, osoby nebo uměleckého díla můžeme více využít subjektivní prvky. Vždy je však třeba zachovat logickou strukturu textu a dbát na spisovný jazyk.

Při psaní subjektivního popisu je důležité najít rovnováhu mezi osobním vyjádřením a srozumitelností pro čtenáře. Příliš mnoho obrazných pojmenování nebo složitých básnických obratů může text učinit nesrozumitelným nebo působit přehnaně. Stejně tak v objektivním popisu není vhodné používat příliš strohý nebo technický jazyk, který by mohl čtenáře odradit.